Svátek byl vzpomínkou na stávku newyorských švadlen 8. března 1908. A to hned příští rok 28. února, kdy byl vyhlášen Americkou socialistickou stranou. V Evropě byl uznán v roce 1910 a již slaven v roce 1911 v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku a Dánsku na popud Kláry Zetkinové, německé sociální demokratky, kdy do ulic pod hlavičkou Mezinárodního dne žen tehdy vyšlo přes milion žen a mužů. Mezi jeho cíle patřilo volební právo i pro ženy.
Dalším popudem k uznání svátku byla velká ženská demonstrace v Petrohradě v roce 1917 o poslední neděli v únoru, tedy podle juliánského, ale 8. březnu dle kalendáře našeho. V roce 1975 bylo svátek MDŽ oficiálně uznán v OSN, a to znamenalo, že byl přijat mnohými dalšími státy a dostalo se mu nového poslání, tedy jako Den mezinárodní solidarity žen za rovnoprávnost, spravedlnost, mír a rozvoj. V roce 1990 byl u nás svátek zrušen, ale v roce 2004 parlament rozhodl a prezident Václav Havel podepsal novelu zákona o státních svátcích, kde se MDŽ opět objevilo, a tak se opět dostal do kalendářů.
To jsou oficiální historická data, ve kterých vidíme mezi řádky, co to stálo potu a i krve, než se ženy něčeho domohly, a na druhou stranu přijdou někteří a jejich zásluhy, resp. ocenění za ně, by jim brali. A musím to tak říct, dneska má svátek kdekdo, třeba voda, hasiči, divadlo, muzea, nekuřáci, studánky a další výčet by byl dlouhý, a ženy ne? Je jich dokonce víc než polovina lidí a bez nich si my, muži, kterých není ani tolik jako jich, život nedokážeme představit. My bychom ženy neměli slavit? Neměli bychom si jich vážit? Vždyť je to jejich svátek, ony si ho vybojovaly, tak ať ho mají. A muži zase mají důvod se na jejich zdraví napít! Ať žijí ženy!
